Už mnohokrát předtím byli na hoře z toho či onoho důvodu. Tentokrát to ale bylo jiné. Ježíš z Nazareta je svolal – měl učit. Učedníci ho znali a viděli záblesky jeho služby, ale ve vzduchu viselo určité očekávání, něco nad rámec toho, co slyšeli dříve. A slyšeli už hodně učení.
Farizeové, zákoníci a saduceové mluvili s velkým zápalem, velkým přesvědčením a velkou složitostí. Z jejich úst se údajně linuly hluboké pravdy, ale to, co lidem říkali, aby dělali, oni ani nedokázali. Každý, kdo naslouchal, věděl, že jim něco chybí, něco, co přesahovalo jejich lidskost a schopnosti. Byla to autorita.
Učedníci si našli svá místa mezi skalami, keři a trávou. Středomořské slunce nad nimi vrhalo stíny na zem všude kolem. Ti šťastnější našli ochranu před sluncem v řídkém stínu. Několik z nich si přineslo měchy plné vody, aby bojovali s letním suchem.
Postavil se na skálu a jeho hlas dosáhl hlubin jejich srdcí. „Blahoslavení chudí duchem…“ začal (Matouš 5:3). Nepřestal mluvit ani na pár vteřin, ale zároveň jako věčnost.
V době, kdy pronesl poslední slova, se učedníci navždy změnili. Ješua Mesiáš dal život jako žádné učení, které kdy slyšeli. Změnil způsob života. A jak nikdo z nich nikdy neslyšel, mluvil s autoritou.