Verš k zapamatování: „Ale dává větší milost. Proto praví: ‚Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.‘“ (Jakub 4:6)
Čtení Písma: Jakub 4:1-8
Úvod: Když Adam a Eva zhřešili a dokořán otevřeli víko Pandoriny skříňky, dvěma druhy zla, které se vyvalily ven, byly svár a závist. Jakmile se otevřela stavidla zla, začalo něco, co nikdy nepřestalo. Když se díváme na stránky času, vidíme zvláštní jev – lidstvo jakoby ve smrtelném boji samo se sebou. Miliony a miliony byly zabity, když národy bojovaly mezi sebou. Zdá se, že se člověk snažil vyhladit svůj vlastní druh.
Co je základem svárů? Proč Hitlerovi, Napoleonovi atd.? Při bližším pohledu vidíme, že je to staré „já“, které se chce prosadit, ať už dobýváním legií nebo vraždou v baru. Všimneme si dvou malých dětí, jak si hrají, starší vytrhává mladšímu všechny hračky a my ho nazýváme sobeckým. Rozeberme si slovo sobecký. Teď, když jsme ho rozebrali, musí stát samo o sobě, nahé. Vidíme ho teď jasně takové, jaké je – jen staré já, nic víc.
Všude, kde se nachází Boží lid, je třeba věnovat zvláštní pozornost odvracení závisti a svárů. Důvod je dostatečně jasný, jde o věčné problémy. V sázce jsou ty nejvyšší myslitelné věci, život a smrt. Právě v těchto bodech, v křesťanském domově, církvi atd., má Satan největší vliv. Lóže a další nekřesťanské skupiny nejsou vystaveny stejnému druhu tlaku. Za prvé, většina věcí „nezáleží“, i ty nejmenší incidenty se neúměrně zvětšují. Co když se zdá, že si ten a ten přivlastňuje slávu, která nám zdánlivě patří, tělesná sláva stejně není pro nás; takže to odložte stranou, zahoďte to, ve skutečnosti na tom nezáleží – není to věčné . Kromě toho všeho, kdybychom se snažili znovu získat svou slávu, výsledkem by byl svár; a protože nás Písmo nabádá, abychom nic nedělali skrze svár nebo marnivou slávu, tato cesta je uzavřena. Nic, nebo vůbec nic, se nezdá být tak všeobjímající. Protože všechny cesty k „znovuzískání naší slávy“ jsou uzavřeny, uchylujeme se v této záležitosti k modlitbě. Vidíme to nyní jako skrz špatný konec dalekohledu, kilometry daleko a velmi malé. Rána se zahojí, dokud je čerstvá, když se podřídíme Boží dobré vůli pro naše životy.
Rozdíl mezi světem a Bohem spočívá v tom, že ve světě je hřích považován za přijatelný a příjemný, protože ztratil vědomí hříchu – hřích se proto stal zvykem. Ti, kdo se podřídí Boží moudrosti, obdrží od Boha potřebnou milost, aby mohli uvádět do praxe takový život, jaký Jakub popisuje v Jakubově listu 3:13-18.
Otázky k lekci:
- Nacházejí se války a boje v církvi, nebo pouze ve světě? Co je způsobuje? Jakub 4:1; Jakub 2:6; Jakub 5:5-6; 1. Petrův 2:11; Lukáš 8:14; Efezským 6:11-13. Poznámka: Starosti, bohatství a radosti života mohou potlačit duchovní růst a my jsme pak žalostně neúspěšní.
- Jaká obvinění Jakub vznáší v Jakubovi 4:2?
- Jaký je důvod, že někteří žádají, a nedostávají? Jakub 4:3; 1. Jan 5:14-15.
- Jak bychom se měli ptát? Římanům 8:14; Marek 11:22-26; Matouš 7:7-8.
- Není snad zřejmé, že Jakub považoval spojenectví neboli přátelství se světem za porušení sedmého přikázání? Jakub 4:4.
- Protože Bible učí, že církev je Kristovou nevěstou, komu by měla projevovat svou oddanost a věrnost? Zjevení 14:1-5.
- Co říká Písmo o přirozeném duchu člověka? Jakub 4:5.
- Jaký je lék na tyto stavy a jaký je Boží postoj k pyšným, komu dává milost? Jakub 4:6; Přísloví 3:33-35.
- Je pro nás vždy snadné podřídit se Bohu? Jakub 4:7; Židům 12:3-11. Jak se máme chovat k ďáblu? Efezským 4:27. Jak Ježíš čelil pokušení? Matouš 4:1-10.
- Pokud toužíme poznat Boha, co bychom měli dělat a co On udělá? Jakub 4:8-10; 2. Petrův 2:9; 1. Korintským 10:13; Matouš 11:28-30; 1. Janův 1:3-10; Žalm 32:5; 2. Korintským 7:1; 1. Janův 3:3 a Izajáš 1:16-20.