„Ukázal ti, člověče, co je dobré, a co od tebe Hospodin žádá, než abys jednal spravedlivě, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem?“ —Micheáš 6:8
Čtení Písma: Matouš 7:1-6; 1. Korintským 5:1-13
Zavedení:
Pro mnohé z nás je souzení, ne ve smyslu rozlišování, ale ve smyslu odsouzení, stejně přirozené jako dýchání. Vidět chyby, hříchy a pokrytectví druhých není duchovním darem od Boha. I když v tom mnozí z nás umí tak dobře, jako jsme, někteří by si mohli myslet, že souzení je jejich „duchovní dar“. Jsme však povoláni překročit tuto tělesnost – povoláni jsme vidět své bratry a sestry milostivýma očima Boha.
Na otázce souzení je zajímavé to, že jsme citliví na věci, které sami děláme (Římanům 2:1-5). Je snadné vidět hněv u druhého člověka, protože sami jsme naštvaní; je snadné zahlédnout hořkost ve slovech druhého, protože naše slova jsou hořká. Ještě úžasnější na souzení je to, že obvykle nevidíme, že se sami provinili stejnými hříchy, které soudíme.
Matouš 7:1-6 se zmiňuje o trámu a smítce – podobně jako zrnko soli vedle kmene stromu. Když soudíme, trám v našem vlastním oku bije člověka, kterého se snažíme „napravit“. Nejenže odchází zkrvavený naším trámem, ale my se o nic nepřiblížíme k vyrovnání se s vlastním hříchem.
Lékem na to je sebekonfrontace. Boží výzva každému křesťanovi je, aby obnovil své bratry a sestry, když se sami konfrontují. Nemůžeme někoho přesně poučovat a učit, pokud nejsme schopni překonat hřích ve svém životě. Jak mohu dát někomu maso, když stále piji mléko (Židům 5:13-14)?
Jsme povoláni soudit jeden druhého spravedlivým soudem (Jan 7:24). Ano, máme rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi falešnými proroky a pravými proroky (1. Janův 4:1-2). Náš soud by neměl být odsouzením – měl by být rozlišováním.
Otázky k lekci:
- Kdo je jediný spravedlivý a pravý soudce? Jakub 4:12; Žalm 96:13; Kazatel 3:17; Římanům 2:16; 2. Timoteovi 4:1.
- Co říká Slovo o odsuzování druhých? Římanům 14:4, 13; Matouš 7:1-5; Jakub 4:12; 1. Korintským 4:5.
- Jaký následek je slíben, když budeme soudit druhé za stejný hřích, kterého se dopouštíme sami? Matouš 7:2; Římanům 2:1-5; Jakub 2:13. Proč je tento následek slíben?
- Má křesťan zodpovědnost soudit sám sebe? Matouš 7:5; 1. Korintským 11:28-31; Pláč 3:40; 2. Korintským 13:5.
- Jakou odpovědnost Písmo klade na zralé věřící, aby s láskou nabádali bratra nebo sestru, kteří zápasí s hříchem? Galaťanům 6:1-5; Římanům 15:1; 1. Tesalonickým 5:14; 2. Tesalonickým 3:14-15.
- Existují situace a lidé, které jsme povoláni soudit? 1. Korintským 5:1-13; Jan 7:21-24; Titovi 3:10-11; Matouš 18:15-20.
- Jaký postoj od nás Pán vyžaduje, když se díváme na hříchy druhých, místo kritického posuzování? Přísloví 3:3; 11:17; Micheáš 6:8; Matouš 5:7.
- Jak varování z Matouše 7:6 nabízí rovnováhu v konfrontaci s druhými? Přísloví 9:7–8; 23:9.
Životní aplikace:
Lidé potřebují povzbuzení a podporu, ne odsuzování. Tento týden se zaměřte na „soudící“ půst. Místo ukvapeného soudu nebo rozhodování o druhém člověku pozorujte jeho situaci a zeptejte se Boha, co můžete udělat pro jeho povzbuzení. Pak nebude soud tak snadný.
Pokud pro vás bylo souzení problémem, usilujte o odpuštění u těch, které jste soudili.